Jdi na obsah Jdi na menu
 


Povídky

15. 10. 2008

Garry - autor: Já :)



Sychravé počasí dávalo opatrně najevo příchod podzimu, všude vládlo nevlídno a šero. Průvan, jenž si pohrával s barevným listím čechral můj černý kožíšek a já se úzkostí tulil ke své mamince. Den, kdy jsem poprvé otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. Co jsem viděl se mi vůbec nelíbilo. Zdánlivě opuštěná, šedá stodola s polorozpadlými vraty a porůznu rozházenou slámou, která se líně kupila v různých koutech strašidelného domu, okenice větrem narážely do oprýskaných rámů a nevlídné počasí nepříjemně zalézalo až do morků kostí. Svoji nelibost jsem dal najevo malým zakňučením. „Neboj se, to bude dobré“ řekla maminka, jen však větu dořekla, sklopila uši a strachem se přitiskla k zemi. Z dálky se k nám blížily kroky… Vrata od stodoly děsivě vrzla a dovnitř vstoupil člověk. Obrovský tvor na dvou nohách, který divně sípal a pomalu se blížil až k nám. Přišel ke mně, bolestivě mě chytil za kůži na krku a zvedl mě do úrovně svých očí, opovržlivě si odfrknul a hodil mnou o zem. Můj bolestný křik s ním ani nehnul, namísto toho vzal ze země klacek a začal s ním surově mlátit mou maminku. Maminka usedavě naříkala, ale jemu to bylo jedno, byl brunátný vzteky a vykřikoval cosi o čubkách a utopených štěňatech, pak nás oba vzal, naložil do podivné jezdící krabice, které se říká auto a vyhodil nás v lese.

 

Ptal jsem se maminky, co se děje, ale ona neodpovídala. Skoro se nehýbala, pouze se na mne smutně dívala svýma velkýma očima, břicho se jí těžce zvedalo v rytmu dechu jako by bylo zatížené veškerou bolestí světa - až najednou jeho pohyb ustal. Nevěděl jsem co se děje, začal jsem hrozně naříkat. Tak zoufalý a nešťastný jsem byl. Celou noc jsem se tiskl k mamince a prosil ať se probudí, ať mě zase olizuje a lechtá mne v kožíšku, ať mě znova konejší a říká – to bude dobré. Moje zlatá maminka, stále se neprobouzí.

 

 

Náhodou mne druhý den objevila mladá paní, která šla kolem: „copak tady děláš broučku, kdo tě tady takhle mohl vyhodit ?“ Vysílením a bolestí jsem ani nezvedl hlavu, bylo mi všechno jedno, ale když mě vzala k sobě pod svetr, tělem mi projelo teplo, konečně jsem se cítil v bezpečí. Usnul jsem a probudil se v teplíčku, v malé útulné místnosti. Z venku byl slyšet štěkot mnoha psů, vrzání mříží a lidské hlasy. Najednou se otevřely dveře, strachy jsem se přikrčil a v očekávání co bude jsem téměř ani nedýchal. Ale nic se nedělo, jen jsem slyšel jak si dva lidé povídají: „Je moc malý, nevím jestli to vůbec přežije….. „ Může mu být kolem čtyř týdnů, víc ne, ale jestli to zvládne, šance na umístění jsou dobré“.

 

Prý jestli to zvládne, to se ví že to zvládnu. Jsem přeci bojovník ! Musím říci, že se o mě v útulku, jak se tomuto místu říká, vzorně starali. Chodili mě často krmit, mluvili na mě, mazlili se se mnou a já byl šťastný za tuto pozornost. Konečně jsem byl v teple a bezpečí. Jen jsem stále přemýšlel co se stalo s maminkou, kdepak asi je, co dělá.

 

V útulku jsem se skutečně moc neohřál. Když mi bylo sedm týdnů, byl jsem silným a zdravým štěnětem a na minulost skoro zapomněl, přijel si pro mě starší pán. Vypadal sympaticky, a tak jsem se s ním celý natěšený rozjel do nového domova, po tetách z útulku jsem ani nevzdechl. Byl jsem celý rozechvělý z očekávání příštích událostí.

 

 

V novém domově to bylo fajn, jako malé štěně jsem byl opečovávaný a obletovaný. Jako by mi osud chtěl vynahradit počáteční příkoří, jež se mi děla. Postupem času jsem rostl a sílil, až se ze mě stal velký, statný pes. Lidé, kteří chodili kolem plotu obdivovali mou majestátnost a já byl pyšný. Ve svém domově jsem byl spokojený, pán mě měl rád a já jeho. Za jeho péči jsem se mu odvděčil věrným přátelstvím a láskou.  Jednou však pán někam odjel, lidi říkali, že prý do nějaké nemocnice. Už se nikdy nevrátil. Jeho rodina se mnou nechtěla nic mít, a tak mě i s domem prodali  cizímu pánovi. Ten se mi však od počátku nelíbil. Hned při příchodu mě přivázal k boudě a skoro mě nepouštěl. K jídlu jsem dostával zbytky z kuchyně, když si pán vzpomněl, vodu jsem neměl skoro žádnou, alespoň jsem byl rád, když občas zapršelo a já se mohl napít ze špinavé kaluže. Tak jsem žil den za dnem, měsíc za měsícem.

 

Přesně si pamatuji den, kdy do mě poprvé kopl. Přišel pozdě večer a byl divně cítit. Dopotácel se ke mně a v tu chvíli jsem ucítil plačtivou bolest na zádech, udeřil mě vší svojí silou. Bolestí a překvapením jsem klesl k zemi a dlouho se nemohl zvednout. Ležel jsem tam v blátě a dešti celou noc, než bolest trochu polevila a já se mohl schovat do boudy. Už jsem neměl sílu, byl jsem vyhublý, hladový, na krku jsem měl vydřený pruh od řetězu, který mi každým dnem do krku zarůstal víc a víc. Byl jsem tak apatický, že jsem si ani nevšiml, že kolem plotu chodí každý den malé děvče. Dívalo se na mě smutným pohledem, skrz rozedrané plaňky a já jí po celé ty dny ani nevnímal. Až jednou na mě promluvila, zdálo se mi, že je to sen. Již dlouho jsem neslyšel tak milý hlas, zvedl jsem hlavu a na znamení  přátelství jsem ledabyle mávnul svým ocasem, který býval kdysi mou chloubou. I toto přátelské gesto mne však natolik vysílilo, že jsem opět položil hlavu na zem a zavřel oči. Nechal si zdát o své milované mamince, o útulku kde se o mě starali, o mém pánovi, kterého už asi nikdy neuvidím.

 

Od té doby malá slečna chodila k plotu i několikrát denně, házela mi kousky masa a salámu k boudě, tak abych na ně dosáhl a já je s vypětím všech sil vděčně sbíral. Začal jsem mít tu malou rád a pokaždé jsem poznal, když se blížila k domu a radostně ji vítal. Ale jednou večer malá slečna nepřišla sama. U plotu zastavilo auto a ze tmy se vynořil nějaký pán. Bál jsem se, a tak jsem stáhl ocas a s panikou se schoval do boudy. Za chvíli jsem však ucítil něžný dotek ruky na mém čumáku. Nejdříve jakoby náhodný a nesmělý, ale postupně ruka začala nabývat jistoty a začala mne hladit po celé hlavě. Z venku jsem jen slyšel mumlavá slova „nehlaď ho, nevíš co je zač, může tě pokousat“ a druhý hlas odpověděl „neboj tati, znám ho, je to přítel, podívej…“  V tu chvíli jsem jí poznal – ano, byla to ona, moje malá kamarádka. Ač jsem se toho velkého pána bál, sebral jsem veškerou odvahu, která mi ještě zbyla a z boudy jsem se opatrně vyplazil. Jemným kňučením jsem dal najevo, jak jsem rád, že svou novou přítelkyni opět vidím. „Tak a teď musíme rychle“ zaslechl jsem tatínka té malé. Přeřezal řetěz, opatrně mě naložili do auta a odjeli se mnou k nim domů. Ani jsem neprotestoval, neměl jsem sílu a hlavně, byl jsem rád, že jsem se z toho pekla dostal.

 

Teď už jsem v pořádku, je ze mě díky mé nové paničce a její rodině znovu ten statný a velký pes, který se může pyšnit bohatým ohonem a černou, lesklou srstí. Na minulost už jen vzpomínám ve snech nebo si občas vzpomenu, když někdo udělá rychlý pohyb. Ale moje nová rodina to ví a snaží se, abych se minulosti už nebál. S paničkou prožíváme mnoho dobrodružství a nových zážitků, ona se o mě s láskou stará a já jsem jí za to vděčný. Udělal bych pro ni cokoli. Kdybych tušil, že tuto svou psí loajálnost budu moci již brzy dokázat.

 

Jednou odešli velcí páni na večer pryč. „Zvládneš to tady pár hodin sama?" zaslechl jsem z vedlejší místnosti ustaraný hlas maminky mé malé slečny. „Jasně mami, vždyť tady mám Garryho, ten mě ochrání, a kdyby něco, zavolám“. Těšil jsem se z té nové zodpovědnosti a svůj úkol jsem bral se vší psí vážností. Když Lilly večer usnula, opatrně jsem se k ní přitulil a naslouchal tlukotu jejího srdce a hlubokému, rytmickému oddechování. Byl jsem tak šťastný.  Už mi únavou padala víčka, když v tom jsem dole v domě  zaslechl nezvyklý šramot. Nastražil jsem uši a v tichosti vyčkával. Znova. Hluk, který se protentokrát nesl celým domem vzbudil i Lilly.

 

 

 

„Asi už se vrátili naši“ pronesla rozespalým hlasem do tmavé místnosti. Já však tušil, že něco není v pořádku. Lilly vstala a pomalým krokem se vydala směrem ke dveřím. Nechoď nikam, chtěl jsem říct, ale z hrdla se vydralo jen zoufalé zakňučení. Jemně mě odstrčila, abych jí nepřekážel v cestě a dál pokračovala po schodech dolů. Na nic jsem nečekal. Seběhl jsem schody a tam je uviděl. V měsíčním světle šlo rozeznat dvě mohutné postavy. Odnášeli věci mých pánů. Ten jeden hned jak mě uviděl a viděl scházet Lilly po schodech utekl, ten druhý se mi však postavil. Měl něco v ruce, ale já na nic nečekal, musím přeci chránit Lilly. Maminka by na mě byla pyšná.  Vždy říkala, že mám lví srdce a já také jako lev bojoval. Do posledních sil. Útočníka jsem zahnal a až po chvíli jsem ucítil uvnitř svého těla palčivou bolest, která mě rozedírala. Vysílením jsem klesnul k zemi, v tu chvíli už u mě ale byla Lilly a láskyplně mě objímala. „Nenechávej mě tu Garry, prosím, neodcházej“ slyšel jsem její naléhavá slova, jež se ke mě z dálky nesla. V mlžném oparu bolesti jsem se s vypětím posledních sil  naposledy zadíval do hlubokých očí  mé malé přítelkyně a zavrtěl ocasem. Svůj úkol jsem splnil. 


--------------------------------------------------------------------------------------


 

Jak jsi mohl? - autor: Jim Willis
Obrazek
Když jsem byla štěňátko, zabavila jsem tě svou hravostí a rozesmávala jsem tě. Nazýval jsi mě svým děťátkem a přes mnohé rozkousané boty a jiné pohromy jsem se stala tvým nejlepším přítelem. Vždy, když jsem byla zlobivá, pokýval jsi nade mnou prstem a zeptal jsi se: „Jak si mohla?!“ – ale nakonec jsi mi vždy odpustil, povalil mě na záda a poškrábal na bříšku.

Moje výchova k čistotnosti trvala trochu déle, než jsi předpokládal, protože jsi byl hrozně zaneprázdněný, ale spolu jsme to zvládli. Pamatuji si ty noci, když jsem byla přitulená v posteli k tobě, naslouchajíc tvým tajemstvím a snům a věřila jsem, že život prostě nemůže být lepší. Chodili jsme na dlouhé procházky, běhali jsme v parku, jezdili v autě, zastavili se na zmrzlinu (mě jsi dal jen kornoutek, protože prý zmrzlina není dobrá pro psy) a dřímala jsem na slunci, když jsem čekala na tvůj příchod domů na konci dne. Postupně jsi začal trávit víc času v práci a na svojí kariéře a víc času jsi věnoval hledání lidského partnera. Čekávala jsem na tebe trpělivě, utěšovala tě, když jsi měl zlomené srdce a byl jsi zklamaný, nikdy jsem ti nevyčítala špatné rozhodnutí, vždy jsem nadšeně vítala tvůj příchod domů a těšila jsem se s tebou, když jsi se zamiloval.

Ona, teď tvoje žena, není „pejskař“ – ale i tak jsem ji přivítala v našem domě, snažila jsem jí projevit svou náklonnost a poslouchala jsem ji.

Byla jsem šťastná, protože ty jsi byl šťastný. Potom přišly děti a já jsem byla vzrušená spolu s tebou. Fascinovala mě jejich růžovost, jejich vůně a též jsem se chtěla o ně starat. Ale ty a ona jste se obávali, že bych jim mohla ublížit a já jsem trávila většinu času zavřená v jiném pokoji nebo v kleci. Ach, jak jsem je chtěla milovat, ale stala jsem se „zajatcem lásky“. Když vyrostly, stala jsem se jejich kamarádkou. Věšely se na mou srst a tahaly se za ní nahoru na své vratké nožičky, strkaly mi prstíky do očí, zkoumaly moje uši a dávaly mi pusinky na nos. Milovala jsem to všechno okolo nich, jejich dotyk – přestože tvůj dotyk byl teď takový ojedinělý – a kdyby bylo třeba, bránila bych je vlastním životem. Vkrádala jsem se do jejich postelí a poslouchala jejich trápení a tajné sny a spolu jsme čekali na zvuk tvého auta na příjezdové cestě. Bývaly časy, že když se tě zeptali, jestli máš psa, ty jsi vytáhl z peněženky mojí fotku a vyprávěl jsi jim o mě příběhy. V posledních letech už jen povíš „ano“ a změníš téma.

Už nejsem „tvůj pes“, ale „jen pes“ a rozčilují tě všechny výdaje na mě. Teď máš velkou pracovní příležitost v jiném městě a ty a oni se budete stěhovat do bytu, kde není dovolené mít zvířata. Udělal jsi správné rozhodnutí pro svojí rodinu, ale byly časy, kdy já jsem byla tvá jediná rodina. Byla jsem vzrušená z cesty autem, když jsme přijeli k zvířecímu útulku. Bylo tam cítit psy a kočky, strach a beznaděj. Vyplnil jsi papíry a pověděl: „vím, že jí najdete dobrý domov.“ Pokrčili ramenem a věnovali ti bolestný pohled. Poznali reálnost umístění psa ve středním věku, i když s „papírama“. Musel jsi vyprostit prsty tvého syna z mého obojku, když křičel „Ne, taťko! Prosím, nenechej je sebrat mého psa!“ A já jsem měla o něho starost; a jakou lekci jsi mu to právě dal o přátelství a věrnosti, o lásce a zodpovědnosti a o úctě k celému životu? Rozloučil jsi se se mnou poplácáním po hlavě, vyhnul jsi se mému pohledu a zdvořile jsi odmítl sebrat si můj obojek a vodítko.

Pospíchal jsi, protože jsi měl nějaký termín a teď mám jeden i já.

Když jsi odešel, ty dvě milé paní řekly, že jsi pravděpodobně o všem věděl několik měsíců dopředu a neudělal jsi žádný pokus najít mi nový domov. Potřásly hlavou a pověděly „Jak jen mohl?“ Věnují nám tu v útulku tolik pozornosti, kolik jim to jejich nabitý rozvrh dovolí. Krmí nás, samozřejmě, ale moje chuť k jídlu se ztratila už před mnoha dny. Nejdřív jsem vyskočila a pospíchala ke vchodu vždy, když někdo procházel okolo mého kotce, doufajíc, že si to ty, že jsi změnil názor – že to celé byl jen zlý sen… a nebo jsem doufala, že to bude aspoň někdo, kdo se o mě zajímá, někdo kdo mě zachrání. Když jsem si uvědomila, že nemůžu soupeřit o upoutání pozornosti s hravostí šťastných štěňat, neuvědomujících si svůj osud, ustoupila jsem do nejvzdálenějšího kouta a čekala jsem.

Slyšela jsem její kroky, když pro mě přišla na konci jednoho dne a kráčela jsem za ní uličkou do oddělené místnosti. Velmi tichá místnost.

Dala mě na stůl, poškrábala za uchem a pověděla mi, abych se nebála.
Srdce mi bušilo v předtuše toho, co přijde, ale míchal se v tom i pocit úlevy. Zajatec lásky odešel v příběhu dní. Jak už to mám v povaze, víc jsem se strachovala o ní. Břemeno, které nosí jí hrozně tíží, a já to vím stejně, jako jsem poznala každou tvou náladu. Jemně mi oholila přední nohu a slza stekla dolu po její tváři. Oblízla jsem její ruku stejně jako jsem byla zvyklá tebe utěšovat před mnohými roky. Odborně vsunula jehlu do mé žíly. Pocítila jsem píchnutí a studenou tekutinu proudící do mého těla, ospale jsem si lehla, podívala jsem se do jejích milých očí a zamrmlala jsem „Jak jsi mohl?“ Možná protože rozuměla mé psí řeči, řekla: „Je mi to tak líto.“ Poplácala mě a honem mi vysvětlovala, že je to její práce zabezpečit, že půjdu na lepší místo, kde mě nebudou ignorovat, týrat ani zanedbávat, a kde se nebudu muset bránit – místo plné lásky a světla, tak odlišné od tohoto místa na Zemi. A s posledním zbytkem mé energie jsem se jí snažila přesvědčit zavrtěním mého ocasu, že moje „Jak jsi mohl?“ nebylo myšlené na ní. Bylo to určené tobě, můj milovaný pane, na tebe jsem myslela. Budu na tebe myslet a čekat navždy. Kéž by ti každý v tvém životě prokázal takovou věrnost jako já..........

Pokud vám článek „Jak jsi mohl“ vehnal slzy do očí tak jako mě, když jsem ho psal, je to proto, že je to příběh složený z osudů miliónů zvířat, které umírají každý rok v amerických útulcích. Vítaná je snaha všech, co by chtěli článek dál šířit pro nekomerční účely, pokud připisují poznámku s autorským právem. Prosím použijte ho na vzdělání lidí na svých stránkách, časopisech, na informačních tabulích útulků a veterinárních ošetřovnách.

Děkuji, Jim Willis.


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář